Homolobby nebo homomafie?  

Středa, 13. září 2006
Asi po týdnu docela normální činnosti a jízdě naším nádherným Švédskem se to zase stalo. Tentokrát to bylo setkání jiného druhu. Jiné v tom, že jsme toho pachatele neviděli. Seděli jsme v autě a připravovali se na odjezd z benzínové stanice v Helsingborgu. Z ničeho nic se zadní okno naší dodávky s velkým třeskem roztříštilo. Krátce jsme se na sebe podívali, otočili se a rozbitým oknem jsme uviděli záda muže, který rychle utíkal pryč. Ostatní lidé na benzínové stanici ho také viděli. Všechno se ale odehrálo tak rychle, že se mu podařilo utéct. Je jasné, že nikdo nechce riskovat život nebo vážné zranění, aby chytil šílence, který rozbil okno u auta. Nestojí to za to.

Tento incident mě přivedl k rozhodnutí ukončit cestu. Šlo o kámen o průměru 15 centimetrů, který byl vržen značnou silou a proletěl zadním okénkem. Odrazil se od opěrky hlavy jednoho ze zadních sedadel, a proto se nedostal až dopředu k nám. Tentokrát to byl pouze kámen, ale (kdo ví) příště to může být kulka. Kulku nebude moci zastavit ani okno auta, ani naše neprůstřelné vesty (které jsme před cestou koupili od "Militärlagret" v Landskrona a nosili jsme je po útoku davu v Umeå bez výjimky, viz datum 29. srpna níže). Protože jsem zodpovědný za fyzické bezpečí své ženy, rozhodl jsem se, že to stačí, i když ona si přála v cestě pokračovat. Vynecháme posledních šest měst ve Švédsku. Po incidentu v Linköping (viz 5. září) jsme si na některých místech všimli policejních aut v pozadí, což svědčilo o tom, že chtějí zabránit incidentům tohoto druhu. Ve Skövde se nám naše domněnka potvrdila. Jsme za to samozřejmě vděční, ale oni mohou udělat jen tolik, kolik mohou.

Nicméně přetrvává otázka, zda máme co dočinění s agresivní homolobby nebo s něčím takovým jako je homomafie ve Švédsku? Předseda RFSL, Sören Andersson, o mně v prohlášení pro Dagen (deník) řekl, že ”je hrozné, že někdo v sobě nese tolik nenávisti”. Také však prohlásil, že se RFSL distancuje od útoků proti mně (což je chvályhodné) ačkoli by mohl ”pochopit takové jednání”, což je prohlášení, které samozřejmě oslabuje účinnost jeho odmítnutí násilí (to už není tak chvályhodné). Souhlasím s tím, že RFSL nemůže být odpovědná za ilegální jednání několika osob, stejně jako všichni lidé, kteří nemají rádi RFSL, nemohou být zodpovědní za ilegální jednání proti homosexuálům. Je ale důležité, aby lidé na vedoucích pozicích na obou stranách zaujali rozhodný postoj proti pobuřování, násilí a zastrašování. Samozřejmě, že žádná organizace nemůže vždy ovlivnit jednání všech svých členů. Například je možno předpokládat, že RFSL má určitý vliv na Pride Festival ve Stockholmu. Jak je potom možné, že na Pride Festivalu povolili takové chování, kdy návštěvníci mohli házet šipky na fotografie ”homofobů” Ulfa Ekmana, Alfa Svenssona a papeže? Pokud to není pobuřování, co to tedy pro všechno na světě potom je? Papež má samozřejmě stálou fyzickou ochranu, ale jak se museli cítit ti ostatní?

Pan Andersson a RFSL musí pochopit, že ve svobodné a otevřené společnosti není možné zabránit rodičům v tom, aby obdrželi informace o tom: 1) jak mohou zabránit u svých dětí budoucí homosexualitě (pokud si to přejí), 2) že homosexualita není ze své přirozenosti genetická a 3) popis homosexuálního životního stylu založeného na informacích RFSL stejně jako na renomovaných statistikách. Tímto způsobem se mohou rodiče vědomě rozhodnout o tom, jakou sexuální orientaci upřednostní pro své maličké.

Můžeme zmínit náš pokus zakoupit inzeráty pro naše internetové stránky v celkem 42 místních novinách (28 z nich přijalo inzerát a 14 ne - je to tedy 2:1). Byli jsme poněkud překvapeni vysokým poměrem přijetí. Mohlo to být proto, že jsme nikdy neinzerovali ve třech velkých městských oblastech. Dříve jme si mysleli, že lidé na venkově nejsou tak moc nastaveni na ”politickou korektnost” jako lidé médií ve velkých městech. Poměr přijetí byl na začátku vyšší a na konci nižší. Mohlo to být proto, že homolobby vyvíjela na noviny nátlak (který s časem stoupal), aby nepřijímaly naše inzeráty. Jak se dalo předvídat, některé noviny byly po uveřejnění našich inzerátů kritizovány. Slyšeli jsme o jedněch novinách (Nya Wermlandstidningen), které se odhodlaně postavily za svobodu vyjadřování. Jiné noviny se poddaly nátlaku. Dvoje další noviny odřekly inzerát poté, co ho dvakrát uveřejnily a obdržely stížnosti.

Na závěr chceme poděkovat všem úžasným lidem, které jsme potkali na naší cestě po Švédsku. Děkujeme těm, kteří nás podporovali, stejně jako těm, kteří měli otázky k tomu, o čem mluvíme a co děláme, lidem, které jsme potkali osobně, i těm, se kterými jsme byli v kontaktu pouze prostřednictvím e-mailu nebo telefonicky. V našich srdcích je pouze dobrá vůle, a to dokonce i vůči našim kritikům.

Úterý, 5. září 2006 – ještě více útoků
Dnes jsme byli kolem poledne v Linköpingu. Je to město, kde se vyrábí bitevní letouny pro švédské vzdušné síly. Švédsko (pouze 9 miliónů obyvatel) je mezi několika vybranými zeměmi, které vyrábějí letouny k vojenským účelům. Zde jsme se střetli se stejnými problémy. Sotva jsme zaparkovali auto, abychom si ve fast foodu dali něco k jídlu, objevila se skupina lidí, aby nás obtěžovala. Tentokrát nás následovali do restaurace a křičeli (myslím tím, že řvali tak hlasitě, jak jen mohli) a zahrnovali mě a mou ženu všemi možnými kletbami, zatímco ostatní ničili naše auto zaparkované venku, tak aby to každý viděl. Zákazníci se samozřejmě divili, o co jde. Po chvíli odešli z restaurace a já jsem šel také, abych vyfotil skupinu, která ničila naše auto. Potom se vrátili s jasným úmyslem ublížit nám. Jeden ze zákazníků, který stál v řadě a všechno viděl, zavolal policii. Když policie dorazila, nepřátelský dav už byl pryč. Poté co policie – s pomocí svědků – zjistila, že došlo k nezákonnému ohrožení (šv: "olaga hot"), neměli žádnou jinou možnost než sepsat zprávu o tom, co se stalo. My jsme také neměli žádnou jinou možnost než spolupracovat. Všichni máme povinnost spolupracovat se správními orgány, aby se dodržoval zákon a pořádek. Jsme samozřejmě vděční muži, který, když viděl, co se děje, zavolal policii. Opravdu nechceme vznášet obvinění proti lidem, kteří nás uráželi a poničili naše auto. Jsou to lidé, se kterými máme opravdový soucit, a přejeme si, abychom jim mohli nějak pomoci.

Ke konci naší cesty po Švédsku jsme obdrželi z Linköpingu následující e-mail:

----- Original Message -----

Od: "kompis" <antifa@linkoping>
Komu: <xxxxxxxxxxxxxxxt>
Posláno: Pátek, 15. září 2006, 2:55
Předmět: Email Amosu - vi ska döda er 

kompis skriver:
så länge ni sprider eran propaganda så ska vi se till att ni inte visar er här och om ni gör det så kan döden vara det ni bör räkna med ERA ÄCKLIGA JÄVLA KRISTNA FUNDAMENTALIST SVIN...HOPPAS ATT VI SES ///AFA linköping 

Po přeložení zpráva zní:
"Soudruh píše:
Tak dlouho, jak budete šířit svou propagandu, tak dlouho se budeme starat o to, abyste se tu neukazovali. A jestli jo, tak smrt je něco, s čím můžete počítat, VY ODPORNÁ ZATRACENÁ KŘESŤANSKÁ PRASATA.... DOUFÁM, ŽE SE BRZO POTKÁME  /// AFA linköping” 

Účelem této cesty je oslovit rodiče a informovat je o tom, jak mohou pomoci svým malým dětem (zvláště chlapcům) rozvinout vnímání jejich pohlavní identity a zabránit jejich pozdější homosexuální orientaci. Zdá se, že jen málo lidí hledá to, co je pro děti nejlepší. Homosexuálové a heterosexuálové, kteří homosexuály podporují nebo aspoň tolerují, mají k dispozici veškerý vliv (média, politiky, finance a dokonce zastrašování). To jsou skutečně velmi vlivné hlasy. Je však velmi málo dospělých, kteří by se zastali maličkých mezi námi - nyní i v budoucích generacích – a pomohli jim tak vyhnout se zmatku ve vnímání sexuality. Tato skutečnost nebyla nikdy jasnější, než ve chvíli, kdy švédský parlament ("Riksdag") 5. června 2002 schválil většinou hlasů zákon, podle něhož mohou homosexuálové adoptovat děti (viz Mýtus č. 2, bod 4, PRŮVOD HANBY na webových stránkách).

Po dohodě s policií jsme mohli rozdat literaturu třem rodičům, kteří se o ni zajímali. Trápí nás, že nikdy nebudeme vědět, kolik rodičů bylo zastrašeno nebo se neodvážilo přijít, když vidělo nepřátelsky naladěné útočníky. Těsně předtím, než jsme odjeli, nám jeden přátelský policista řekl, že bychom měli naše poničené auto označit páskou, aby mohlo legálně projet na cestu.   

Víkend před naším příjezdem do Linköpingu zažilo město boje mezi neonacisty a gayi během gay pochodu pořádaného homosexuály. Účastníci z obou táborů byli sice zadrženi, ale později propuštěni. Gay lobby přizvala k účasti na průvodu přistěhovalce z jiných zemí, ale RFSL pak v médiích bědovala, že se pozvaní neukázali. Podobá se to trendu ve Spojených státech, kde se chce gay lobby sama identifikovat jako partner hnutí za občanská práva černochů, ale není vítána.   

Neděle, 3. září 2006  -  více útoků homolobby
Dnes jsme kolem poledne navštívili Královský palác ve Stockholmu. Probíhalo střídání stráží se všemi s tím spojenými ceremoniemi. Moje žena si téměř okamžitě všimla, že jsme sledováni mladým mužem. Telefonem volal jiným a snažil se shromáždit několik nám nepřátelsky naladěných lidí, kteří nás pronásledovali, kamkoli jsme na půdě paláce šli. Šli za námi do obchodu se suvenýry, sledovali nás v davu lidí atd. Nedokázali jsme je setřást. Byli vždy jen několik kroků za námi. Jeden z nich měl na sobě tričko s velkými červenými písmeny ”Odvaž se jednat jako homosexuál” (šv: Våga Böga). Protože jsme je nemohli setřást, začal jsem mít divný pocit, že máme problém. Dokud jsme byli v davu, bylo to pravděpodobně v pořádku, ale naše auto bylo zaparkováno vedle paláce na poněkud osamoceném místě. Měl jsem starost, že se někdo může vloupat do našeho auta a poničit ho. Ukázal jsem na nepřátelsky vyhlížející lidi, kteří nás obklopovali, a požádal jsem hlídače o někoho, kdo by nás doprovodil k našemu autu, abychom mohli odjet nezraněni. Odkázal nás na jiné místo na území paláce, ale tam žádný hlídač nebyl. Když jsme se vrátili zpátky k prvnímu hlídači s týmiž nepřátelskými gayi v závěsu, řekl: ”Teď vidím, co jste tím mysleli, ale není nic, co bych s tím mohl dělat.” Takže když se všichni turisté, kteří sledovali výměnu stráží, konečně začali vracet na parkoviště, využili jsme příležitosti a spěchali k našemu autu. Tentokrát se nepřátelskému davu nepodařilo roztrhat žádné vytištěné materiály v našem autě (moje žena totiž připevnila krabice k podvozku auta řetězy). Poškodili však jeden z našich znaků.

Na cestě zpátky do hotelu jsem řekl své ženě, že nechci, aby musela procházet dalšími podobnými incidenty, a navrhl jsem, abychom už nezastavovali na ohlášených místech, která jsou nejvíc ohrožena útoky homolobby. Ona ale odpověděla, že nynější změna plánů by byla poddáním se výhružkám homolobby a bylo by to zároveň uznání jejich vítězství. Tak to bylo s mnoha jinými lidmi, kteří se báli jejich útoků. Ne vždy to jsou fyzické útoky nebo zastrašování jako u nás, ale často to jsou telefonáty (neonacista, homofob atd.) nebo se pokoušejí zničit něčí kariéru. Proto moje žena chtěla, abychom se drželi svého plánu. Ona je vytrvalý voják. Někdy jsme si připadali, že jsme jediní ve Švédsku, kteří hájí zájmy dětí dnes a zítra a snaží se zabránit tomu, aby padly za kořist homosexuálnímu životnímu stylu. Tyto ubohé děti nemají žádné jiné zastání. Na druhou stranu má homolobby v médiích a v politice velmi silný hlas. Uvědomujeme si, že snaha lidí, jako jsme my, ve prospěch těchto dětí jim připadá jako pokus negativně ovlivňovat jejich nábor a jejich další růst. Každým rokem ve Švédsku přijímá tento životní styl asi 2000 chlapců– ve stavu pohlavního zmatku, který nezavinili.  

Čtvrtek, 31. srpna 2006  -  (určité) zklamání
Dnes večer jsme navštívili Eskilstuna v centrální části Švédska. Když jsme jedli, přišel k nám mladý muž a požádal nás o naše vytištěné materiály. Požádali jsme ho, aby nás následoval k sousednímu veřejnému parkovišti, což udělal. Když jsem vyšel ven z auta, abych ho přivítal, nechtěl si se mnou potřást rukou. Namísto toho mě zahrnul všemi možnými sprostými slovy. Bylo jasné, že se zajímal o všechno jiné, jen ne o naše materiály. Současně se zdánlivě odnikud objevili další mladí lidé a začali se k nám přibližovat. Nečekali jsem na to, až se zopakuje incident z Umeå, laskavě jsme se rozloučili a vyrazili. Když jsme se však dostali do našeho hotelu ve Strängnäs, dostali jsme e-mail od muže, který pro naši literaturu do Eskilstuna přijel z Hallstahammar. Naneštěstí jsme odjeli dříve, než měl možnost se s námi setkat. Hluboce jsme toho litovali a nyní jsme se rozhodli být trošku tvrdší, abychom byli schopni se dostat k lidem, kteří se s námi chtějí setkat (např. rodiče). Člověk, který nám tu noc mailoval, se ptal, jak dlouho budou naše webové stránky v provozu a aktivní, než začne překlad do jiného jazyka. Odpověděl jsem:”Vždy!” Řekl, že to vypadá, že nepřátelští lidé v Eskilstuna jsou ze SSU a pokoušeli se mu dát svůj leták. ”Pravděpodobně by pro vás neměli žádná laskavá slova,” zněla jeho odpověď. A dodal, že rozumí naší reakci.   

Úterý, 29. srpna 2006  -  útoky homolobby Dokonce i když je naše poselství zaměřeno na švédské rodiče, vypadá to, že homolobby (představovaná hlavně RFSL) zmobilizovala své síly, aby zastavila naši činnost. Máme podezření, že je to kvůli tomu, že jsme na našich stránkách uveřejnili oplzlé materiály z jejich webových stránek a jejich rady lidem, jak užívat ilegální drogy. 

Včera (28. srpna) jsme navšítivili město Umeå v severním Švédsku. Toho dne jsem vyzvedl svou ženu na letišti v Umeå. Připojila se ke mně po týdnu stráveném v Kalifornii, kde hlídala naše vnoučata. Když jsme jeli z letiště do hotelu, řekl jsem jí, že během naší jízdy po Švédsku očekávám několik příjemných dní. Nevěděl jsem ale, co nás tu noc čeká. Když jsme jeli k naší ohlášené zastávce u McDonaldu na periferii Umeå, všimli jsme si neobvykle velkého davu, který se tam shromáždil. Díky podobným zážitkům z minulosti jsme si uvědomili, že to nejsou všechno rodiče, ale že někteří jsou tam proto, aby narušili naše rozdávání vytištěných materiálů rodičům, kteří se o ně zajímají. Ale zlé a nenávistné chování těchto nepřátelských lidí jsme odhadli špatně. Po večeři jsme byli k dispozici a zeptali jsme se, kdo z davu (asi 30 lidí) jsou rodiče. Byli tam 4 rodiče nebo rodičovské páry, kteří si přišli pro naše materiály, a my jsme jim je rádi dali. Když jsme potom byli připraveni odjet, zbytek davu (gayové a gay aktivisté) mě obklopil tak, že jsem nemohl nastoupit do auta. Opravdu jsem musel bojovat o to, abych nastoupil. Zatímco někteří se snažili zabránit nám v nástupu do auta, další otevřeli zadní dvířka, vytáhli všechny krabice s našimi tištěnými materiály a DVD, hodili je na zem a zuřivě po nich dupali. Vše, co jsme mohli dělat, bylo bezmocně se dívat na to, co se děje. Bylo jich proti mně a mé ženě asi 20-30. Nakonec odešli. Ukázal jsem jim předtím svůj mobilní telefon a i když jsem nikdy nevolal policii, mohli si myslet, že jsem volal. S laskavou pomocí překvapených rodičů, kteří si přišli pro materiály, jsme sesbírali nepořádek, zachránili, co se zachránit dalo, a vyjížděli z parkoviště. Demonstranti vytvořili lidský řetěz, a tak nám znemožnili odjezd. Když jsme jeli směrem k nim, zaútočili na naše auto kameny, které poškodily lak.

U celé akce byla reportérka. Když se k nám přiblížila, bylo vidět, že je na jejich straně. Raději jsme se drželi našeho plánu (nedávat rozhovory velmi nepřátelsky naladěným a zkreslujícím švédským médiím) a k jejímu očividnému zklamání jsme jí nedali rozhovor. Nicméně nakonec se zeptala mé ženy na její názor na to, co se stalo. Na to moje žena stručně odpověděla: ”Mohly se stát horší věci.”

 Více si můžete o útocích homolobby vůči lidem ve Švédsku, kteří s nimi nesouhlasí, přečíst v Mýtu č. 2, bodu 7. Opravdová tragédie ale není to, co se stalo nám a našemu autu. Tragédie je samozřejmě chování podobné sodomii, které dnes převažuje v celém Švédsku.

Týden před naším příjezdem jsme do místních městských novin (Västerbottens-kuriren) vložili sérii inzerátů na čtyři dny (od středy do soboty).  Ve čtvrtek mi z novin volali, aby mi oznámili, že inzerát na poslední dva dny stáhnou. Zeptal jsem se, jestli to dělají pod nátlakem. Odpověď byla pozitivní. Včera večer u McDonaldu jsem si uvědomil, proč nechtěli (nebo se neodvážili) pokračovat v inzerci. Je jasné, že pro homosexuální lobby není žádný problém udělat malým místním novinám velké škody. Při tomto jednání utrpěla svoboda slova ve Švédsku další ránu. 

Někdo navrhl, že bychom incident měli ohlásit policii. Je ale těžké žalovat někoho, koho je vám líto. Lidé v homolobby nejsou naši nepřátelé. To zdaleka ne. Záleží nám na nich jako na všech lidských bytostech. Zároveň je stejně důležité, že informujeme rodiče o tom, co mohou udělat, aby ovlivnili budoucí sexuální orientaci svých dětí a vnuků.  

Sobota, 26 srpna 2006 – odmítání rozhovorů
Drazí přátelé,
je pozdní sobotní večer (švédského času).
Telefonoval jsem se svou ženou a ta navrhla, abych vám poslal pozdrav ze Švédska. Myslím si, že je to dobrý nápad, protože jsme v nejvyšším bodu – zeměpisně řečeno – naší cesty po Švédsku. Nyní jsem v Haparanda (Haaparanta ve finštině).  Je to asi tak daleko na severu, jak jen je to možné. 

V této severní části Švédska je většina obyvatelstva a ekonomiky soustředěna podél východního pobřeží Baltského moře. Haparanda je v tomto smyslu nejsevernějším městem a hraničí s Finskem, ačkoli hranice probíhá ve vnitrozemí trošku severněji odsud. Tak daleko na severu ke konci června a na začátku července slunce nikdy nezapadá, ale v této části roku se v noci aspoň mírně stmívá, i když není moc velká tma. Poté však po několik dalších měsíců bývá noc hodně dlouhá a dny jsou opravdu velmi krátké. 

Když jsem byl malý, všichni znali celebritu "Stålfarfar" (”Ocelový dědeček”), který se proslavil jízdou na kole z Haparanda daleko na severu do Ystadu dole na jihu. Já budu také v Haparanda jezdit na kole (což jsem udělal dnes) a po další 3 týdny v Ystadu. Ale taková jízda na kole mě nekvalifikuje ke stejné výdrži a vytrvalosti. Kolo si vezu v naší velké dodávce (tady nazývané ”minibus”), ze které jsme odstranili prostřední sedadla. Má dnešní jízda na kole by měla potěšit mého fyzioterapeuta, protože jsem se protáhl a vydržel jsem značnou bolest v koleně. Také jsem s autem jel nahoru k finské hranici, ale nevšiml jsem si posledního sjezdu. Neměl jsem žádnou jinou možnost než pokračovat v cestě. Když jsem se dostal na celnici, hledal jsem celníky, abych jim řekl, že jsem náhodou zajel příliš daleko a že se potřebuji dostat zpět. Nikoho jsem ale toho pozdního sobotního večera nenašel. Protože nebyl žádný provoz, zdálo se, že každý odjel domů. Neměl jsem žádnou jinou možnost než pokračovat do Finska. Napadlo mě, že bych mohl mít potíže, protože jsem svůj pas zapomněl v motelu. Když jsem ale auto otočil, nebyla žádná auta ani v tomto směru. Je to velký rozdíl, když to srovnám s některými jinými zeměmi, které jsme navštívili (například hranice mezi Izraelem a Egyptem, Izraelem a Jordánskem a Řeckem a Tureckem).

Teď se vracím k naší cestě. Jde to dobře. Minulou noc jsem strávil v Piteå. Když jsem projížděl městem, míjel jsem budovu s nápisem, který zněl ”RFSL Nord”, tzn. ”severní centrála RFSL”, což je homolobby ve Švédsku, která dostává štědré finanční prostředky od vlády. Když jsem se minulou noc zapsal v ”Městském hotelu” (Stadshotellet) v Piteå, zjistil jsem, že je tam mnoho mužů kolem 20 až 30 let, ale ztěží nějaká žena v jejich věku. Také jsem viděl 3 chlapce, které jsem odhadl na pouhých 15 let. Vypadali, že jsou bez rodičů. Poté, co jsem ráno opustil hotel, jel jsem na benzínovou stanici v Piteå, o které jsme na našich webových stránkách oznámili, že tam budu zdarma rozdávat naše DVD a další informace a že budu k dispozici pro dotazy rodičů. Rodiče (a prarodiče) jsou naší cílovou skupinou, ne homosexuálové. Tak to běžně děláme. Jedeme na ohlášenou benzínovou stanici nebo do restaurace, abychom v daný čas natankovali benzín nebo se najedli. Nerozdáváme naše materiály na tomto místě, protože to jednou podráždilo majitele. Vzhledem k tomu, že podráždění našich spoluobčanů je tou poslední věcí, kterou bychom chtěli mít na svědomí, odjedeme většinou ze stanice nebo z místa, kde jíme, (naše auto je po obou stranách jasně označeno velkými písmeny www.AMOSO.org) a jedeme na nejbližší veřejné místo, kde se setkáme s každým, kdo za námi přijel, a rozdáváme materiály.  

To, co se nám dnes stalo v Piteå, bylo docela předvídatelné, když vezmeme v úvahu, že je tam centrum RFSL. Čekal tam na mě zástup rozhněvaných lidí. Majitel benzínové pumpy je držel v určité vzdálenosti, takže jsem mohl v klidu natankovat. Poté jsem jel na veřejné místo přímo za rohem ulice. Nejprve přišla odvážná žena, která byla šťastná, že dostala materiály, o kterých četla na webových stránkách. Chtěla další kopie pro své přátele, a ty samozřejmě dostala. Potom přišel novinář s fotografem. Chtěli rozhovor. Ve Skellefteå jsem noc předtím dal první rozhovor mladému muži a mladé ženě, kteří vypadali velmi sympaticky a (zpočátku) i zdvořile. Souhlasil jsem, ačkoli jsem si už dříve řekl (a slíbil své ženě), že se nebudu na naší cestě zabývat žádnými rozhovory. Poté jsem litoval, že jsem se nedržel svého plánu. Žena mi okamžitě řekla, že je lesbička. Ptala se, jak mohu vysvětlit, že se ona – jako nejmladší dcera v rodině – stala lesbičkou? Potom se mě zeptala, zda by se lesbičkami staly i děti, které by adoptovala. Byla velmi přesvědčivá, ale žádný z nich nevěděl moc o obsahu mých webových stránek a ani nechtěli poslouchat. To bylo přesně to, co jsem nechtěl. Naše webové stránky nebo naše cesta tomu nemají sloužit. Domyslel jsem si, jakou zkreslenou a zfalšovanou historku napíšou. 

Proto jsem dnes při setkání ve 13 hodin zdvořile odmítl rozhovor. Řekl jsem, že v Americe máme rčení: ”Když tě někdo podvede jednou, ať se stydí. Pokud tě podvede i podruhé, styď se ty.” Dalo by se říct, že jsem je zklamal. To nezabránilo paparazzi fotografovi udělat během našeho krátkého setkání nejméně 40 fotek. Od té doby se držím našeho původního plánu. Přes ”kontakty” na našich webových stránkách jsem dostal nejméně půl tuctu žádostí o rozhovor v tisku nebo v místních rádiích. Odpovídám na ně a zdvořile odmítám s tím, že to udělám, až budu mít čas. Hlavním důvodem (jak se mi zdá), proč je na nás gay komunita tak rozzlobená, je skutečnost, že se zabýváme Mýtem č. 1 (že oba životní styly jsou stejně žádoucí). Abychom ukázali velké rozdíly mezi životními styly, a tak motivovali rodiče, aby uchránili své děti přicházející do puberty před homosexualitou – použili jsme některé materiály z webových stránek RFSL, které jsou mnohdy obscénní. Abyste pochopili, o čem mluvím – i když neumíte švédsky – jděte na www.amoso.org a rolujte dolů (asi 7 stránek, pod Mýtem č. 1, podbod 2) k odkazu nazvanému odkaz č. 4. Pokud kliknete na tento odkaz, otevře se vám stránka, kde RFSL (organizace podporovaná vládou) radí návštěvníkům, jak užívat ilegální drogy. Potom o několik řádků dále klikněte na odkaz č. 5 podávajíci některé velmi oplzlé informace, kterých jsou jejich webové stránky plné. To samozřejmě uvádí RFSL do obtížné situace. Na jedné straně na nás chtějí zaútočit kvůli tomu, že jsme ukázali tento nepohodlný obsah. Na druhé straně z toho ale nechtějí udělat reklamu. 

Předevčírem jsem měl zajímavý rozhovor se členem redakční rady hlavních novin (Västerbottens-Kuriren) v Umeå, což je největší město v severním Švédsku. Toho rána mi volal jeden jejich reportér, který mi řekl, že po tom, co uveřejnili náš inzerát dvakrát ze čtyř plánovaných dní, šéfredaktor se rozhodl ho stáhnout. Zeptal jsem se, zda byli pod nátlakem zvnějšku. Přiznal, že ano. Později toho dne mi ten pán zavolal na můj mobilní telefon v autě a mluvili jsme asi půl hodiny. Potom zavolal podruhé a chtěl vědět ještě více na stejné téma. Ne tak moc o mně jako o tématu. Líbilo se mi to. Ukázalo se, že je druhým mužem ve vedení a nebyl schopen dostat se k šéfovi a zeptat se, proč byl inzerát stažen. Vypadalo to, že je stažením inzerátu poněkud překvapen. Řekl, že by se se mnou chtěl setkat. Svolil jsem, že přijdu do jejich novin mluvit o tématu s jejich redakční radou, pokud si to budou přát. Nechci ale žádné novinářské rozhovory. Uvidíme, co z toho vzejde… Také ho zajímalo, co mě motivuje. Řekl jsem, že já i moje žena jsme znepokojeni a obáváme se o budoucí generace ve Švédsku. 1000 až 2000 dalších mladých chlapců přijímá každým rokem homosexuální životní styl s mnohým utrpením, které to doprovází. Pokud se nám podaří v určité míře zabránit této tragédii, naše životy nebudou marné. Cítíme se jako malý paprsek na obřím kole. Být součástí něčeho, co je větší než ty sám a co je ke prospěchu vašich bližních, to je skutečně velmi inspirující.  

Ať už se zabýváme kteroukoliv oblastí života, pravda nemůže být potlačena navždy. Pravda nakonec musí vyjít najevo. Někdy se to děje velmi rychle jako v bajce dánského vypravěče H. Ch. Anderssona ”Císařovy nové šaty”. Když malá holčička vykřikne: ”Císař nemá šaty!” každý ihned vidí, že císař není oblečený. U veliké lži o kořeni homosexuality, která tvrdí,že homosexualita je dědičná, bude pravděpodobně trvat velkou část generace, než bude konečně potlačena vahou vědeckých důkazů. Postoj a názor celého národa se mění velmi pomalu.

Celá věc je jako jeden velký obraz. V 60. letech (a i předtím) lidé o homosexualitě moc nemluvili. (Jak se věci změnily!) Už tehdy však psychiatři a psychologové docela dobře věděli, že typickým kořenem je nedostatek správného vztahu s otcem. Bieber (kterého jsem zmínil v Mýtu č. 2) nebyl první, kdo to věděl. Potom, když začala sexuální revoluce v 70. letech a gayové převzali kontrolu nad dvěma APA v Americe, přišel ten hrozný nápad najít gen, jehož následkem je homosexualita. Prokázáním dědičnosti homosexuality by gayové získali všeobecné přijetí. Hádejte co? Takový gen nebyl nikdy nalezen… Nejen to. Je ironií, že výzkum za posledních 40 let ukázal, že nikdy nebudeme schopni najít gen homosexuality. Výsledek výzkumu je, že to nemůže být dědičné. Klíčem k pochopení tohoto faktu jsou studie identických dvojčat. To je opravdový klíč! Poctivé studie Bailey-Dunne-Martina a Bearman-Brucknera ukazují hodnoty PC pouze 11 % a příslušně 7 %. Řekněme, že vezmeme 9 % jako průměr. To znamená, že pro každé identické dvojče (nazývané ”monozygotické” dvojče) je pouze 9 % pravděpodobnost (založená na prověřené statistice), že dvojče bude také homosexuální. Pokud homosexualita byla zapříčiněna geneticky, množství by bylo teoreticky 100 % a v realitě trochu méně, protože v takových měřeních je samozřejmě tolerance chyb. 9 % je samozřejmě vyšší než 2 – 4 % všech mužů, kteří se stávají gayi. Když ale zvážíme velmi podobnou výchovu stejným otcem, očekává se, že bude vyšší než 2 – 4 %. Všimněte si, že 9 % samozřejmě neznamená, že daný muž z monozygotických dvojčat má 9 % pravděpodobnost, že se stane homosexuálem. Toto číslo je v celkové populaci stále 2 – 4 %.  

Teď jste ale pravděpodobně tak unavení, jako já. 

Dobrou noc.